poesie
Lomítko Řekl jsi, „Lásko“ a Ozvěna ve mně rozhoupala větev rozkvetlou do f-moll tada, tadá, Písmena v notách pár minut před šábesovou svíčkou plamínek v nekonečnu Řekla jsem „Nevadí“ abys mohl stisknout tlačítko spouštějící ticho Bez výčitek že moje květenství je mollové A tenký půdorys tvého smíchu se mohl zalesknout témbrem jinošského uchvácení I když v módu opoždění v barvách hledání omluv za prosněný čas Řekl jsi „Lásko“ abych měla tvar v nehmotnosti Aby se Chopin měl kam uschovat před tichem před nímž Neuteču/Neutečeš „Jen občas“, řekl jsi. Kdosi se za mě dívá, jak stéká po nose snad slza, nebo co. A v přemýšlení Stojí s očima dokořán prostor, nesoucí pravdivost tvého Občas. Mezi mým nebem a tvou zemí povinnosti. Řada provinění sedících poslušně se založenýma rukama, jako ve škole, anebo ve stařecké resignaci. Na kapačce místo nebe uzemnění. Z viny po vinné sklence, kterou jsi omylem nestačil dopít před koncem noci. „máš pravdu“ řekl jsi A drobná kolize ti potáhla hlas zapomenutou něhou spoře oděnou Už se rozložila na pár sekund Staronová A moje vítězná pravda se nesmyslně zhroutila mezi nás
line_body
Jeřabiny Léto stárne synečku blíží se slunovrat sladký Nechci jít zpátky Zůstaňme vděčně schovaní za vteřiny Nech na mé hlavě dlaň ať se v tvém klíně nelekám až začnou padat zralé jeřabiny Čaj pro motýly Podzim mne vláčí okrovou mlhou Hlad po létě kojený duhou s sebou nosím A cestou ještě pár vzpomínek skosím Z nich spletu skrýš v obilí a uvařím čaj až přijdou motýli Zvonkohra sasanek bělavým echem provoní okno obrostlé šťastným mechem A ze dna touhy se vynoří jak oltář na moři Prosinec Den plovoucí na lžíci vypije mráz jak naději horkou V pohledu zatajím stříbro co vypadlo měsíci Večer se svinul do klubka a rozdrtil hvězdu v klíně Touha je na mizině Je vydán zákaz vzlykat Motýli v šálku čaje opilí snad stihnete si ještě tykat (Ze sbírky Než spadnou jeřabiny, vydáno nakladatelstvim Velarium v roce 1996)                                                                  
line_body
Opět sníh Johann Sebastian rozklížil stojatost Vzduch ledoví v říjnovém podkroví Nakrátko utají rez římsy zas tak sněžné V tušení lavin tápe mysl po znějící ruce zpřítomnělé v tónině něžné       (Podzim 2012)