Otevři se, zvuč a naslouchej!

Hlas je signál hovořící o stavu duše. Vyzývá ke komunikaci s okolním světem, ale také dává informaci o energiích v duchovním i fyzickém těle. Pomocí nejrůznějších vibrací hlasu se přibližujeme svému Vyššímu „Já“. Ve znělém prožitku proudí tóny uzdravování.

Byla jsem asi osmiletá školačka, když mne matka přivedla na zkoušku dětského rozhlasového sboru v Ostravě. Na chodbě jsem uslyšela poprvé v přímé blízkosti sborový trojhlas v lidové písni „Ej, letěla bílá hus“. Stála jsem vedle matky za dveřmi zkušebny a v úžasu hraničícím s krajním vytržením jsem se rozplakala. Hrdlo jsem měla přiškrcené a podivná sladkobolná slabost ovládla celé moje tělo. Zhruba ve stejném věku jsem také pociťovala nepopsatelnou úzkost a dráždivou nevoli pokaždé, když se z rádia ozvaly efektní sestupné chromatiky a glissanda tehdy hojně uváděného Chačaturjanova Šavlového tance.Bylo mi dvacet, když jsem jako konzervatoristka začala účinkovat v sboru Ostravské filharmonie L. Janáčka. Při prvním koncertním provedení Dvořákova Requiem jsem vzrušením z hudby téměř omdlela. Svěřila jsem se sbormistru Ladislavu Vrtalovi, že nemohu ovládat své fyzické pochody, když se ocitnu uvnitř energií hudebního kolosu. Chci zpívat všechny hlasy současně a síla orchestru mne fyzicky drtí. Řekl mi tenkrát:“Musíš naplno prožívat, ale současně držet vědomě všechny pochody svých emocí v harmonii. Je to umění koncentrovat se a současně být fyzicky uvolněný“. Nechápala jsem, co si mám pod pojmem koncentrace v uvolnění představit. Představa soustředění byla automaticky spojena s jakousi nehybností, až ztuhlostí těla. Obsahovala spíše úsilí než uvolnění.

Na počátku vlastní sólové pěvecké kariéry jsem zápasila s úplným psychofyzickým vyčerpáním. Stavu, v němž jsem setrvávala, předcházelo osm let strádání. Postupná ztráta zraku si vyžádala četné operace, mnohaměsíční, zcela nehybné ležení na klinice maximální pohybové omezení i v životě mimo nemocniční lůžko.. Psychofyzická konstelace byla tedy na počátku mého oslepnutí v zásadním rozporu s potřebami pěvecké kondice. Hypersenzitivní prožívání hudby i tentokrát bylo spíše zátěží než pozitivem. Věděla jsem ale, že chci ze svého fyzického těla dostat ven všechny nejhlubší záchvěvy bohatého arsenálu emocí, jimž jsem byla v kontaktu se zpěvním hlasem vydávána na pospas. Obvyklé pěvecko-metodické rady typu „opři to o dech, otevři to a uvolni se“, sice měly směřovat k správným cílům, ale už neříkaly to hlavní:jak uchopit svou vlastní individualitu, co je správné jen pro mne, co unese moje tělo, můj hlasový orgán, moje nervová kapacita, můj duševní fond. A trvalo to dalších zhruba šest let, než jsem pomalu začala chápat , že dech není jen slovo, jímž pěvečtí pedagogové zaklínají jako šamani bezdeché žáky, většinou bez valného úspěchu. Pochopila jsem, že jsem se ocitla na cestě nekončícího hledání, jehož cílem je cesta sama. Že vesmír je zahlcen informacemi, ale já jediná si mám vybírat ty, které jsou pro mne. V první řadě je třeba poznat sebe, přijmout sebe, být ráda sebou, zpívat tak, aby zpěv byl odrazem vlastního přesvědčení a sebe přijetí. Jeden z mých několika učitelů Pavel Lisizian jednou řekl na kursu frekventantce větu, kterou jsem si vryla do paměti:“Každý pěvec, když dobře zpívá, vypadá krásnější, než ve skutečnosti je.“ Dívka, které patřila tato poučka, byla nepříliš pohledná, evidentně zakomplexovaná a plná ostychu a nedůvěry v sebe, přestože měla hezký hlasový materiál. Když uslyšela tuto větu a současně ucítila velkou, citlivou dlaň slavného a váženého pěvce a pedagoga na hřbetu své nervózní ruky, usmála se a začala zpívat okamžitě uvolněněji. Její hlas se otevřel, celá se napřímila. Všichni okolo se začali povzbudivě usmívat, protože se tato věta stala pro každého přítomného jednou provždy povzbudivou afirmací, jíž si každý rád v okamžicích pochyb o sobě zopakuje. Zazněla věta, která nasměrovala všechny k intuitivnímu přijetí principu, který spojuje drobná oka v řetězu příčin a následků. Nebylo přitom vyřčeno jediné pedagogické doporučení typu „uvolni se, opři se, vem to shora, nestůj tak blbě netvař se tak či onak“… a pod. Už tenkrát mi začalo být jasné, že hledání správné pěvecké techniky v klasickém zpěvu je hledání prostoru uvnitř sebe. Prostoru, do něhož vědomě vpustíme svého génia, jenž přináší s sebou autentické pocity jednoty všeho, čím jsme. Začala jsem si říkat to, co později často slyšeli i moji žáci. „Nezpívej, ale dělej prostor pro zpívání. K mnoha tzv. Jedině správným“ metodickým pěveckým teoriím“, jsem postavila jako tvůrčí opozici vlastní intuici. Mým hlavním pomocníkem se stala právě slepota. Z dosavadních vědeckých poznatků jsme přijali tézi, že sedmdesát procent veškerých vjemů obstarává zrak. Právě oněch sedmdesát procent smyslových vjemů, kterých se mi nedostávalo ,mi dovolilo se plně soustředit na vjemy jiné, a to nejen audiální. Začala jsem se vědomě přibližovat k hlasu svého podvědomí. Skrze svoje tělo komunikovat se svým okolím. Cvičila jsem pravidelně jógové sestavy, prohlubovala a zpomalovala nádechy i výdechy, meditovala a cvičila vizualizaci. Po čtyřicítce jsem už dokázala svými cvičeními odstranit dřívější svazující trému a své osobní vzrušení z hudby nasměrovat k vysílání energií k duším posluchačů. Začala jsem dostávat kromě gratulací stále častější informace o tom, že můj zpěv určité typy lidí na koncertech zbavuje bolesti hlavy únavy, různých drobných tělesných i duševních potíží.

V učitelské praxi se stalo pravidlem, že žáci odcházeli s úsměvem a větami typu:U vás to není hodina, ale sanatorium…, Když jsem přišla, byla jsem na zhroucení, ale teď bych mohla zpívat celou noc až do rána…apod.Přestože jsem stále narážela ve zdejším prostředí na názor, že nevidomý člověk nemůže učit zpěv, všichni moji žáci ví, že to je nejen možné, ale že skutečné propojení se odehrává zcela jinak než převážně zrakovou kontrolou. Rozezvučet žáka znamená pomoci mu odkrýt vnitřní výhledy, přesvědčit ho o síle jeho vlastní jedinečnosti, ukázat mu cestu, po níž talent a vůle jsou propojeny láskou a radostí ze spolupodílení se na sebekřísení.

V současnosti se už nezabývám výukou zpěvu. Za daleko významnější považuji v dnešní době pomoci svou osobní zkušeností, kterou samozřejmě stále prohlubuji, těm, kdo ke mě přijdou, rozšiřovat vnitřní prostor ne jen kvůli dobré hlasové technice. Jde především o duchovní růst, na jehož spirále se hlasem dorozumíváme se svým „Já“, s „Já“ zvířat, květin, plodů, kamenů, půdy, stromů. Hlasem oslovujeme prostor nekonečna. Přispíváme svými hlasovými vibracemi do společné databanky energií, celého kosmu a tytéž nepřeberné varianty energií můžeme pro sebe vybírat, abychom mohli uskutečňovat skrze sebe zázrak znovuzrození v lásce.

Dech-duch , který je nejprvotnějším prostředníkem k navázání komunikace, hlas je signál, a odráží to, čím ho naplňuje naše vědomí i podvědomí. Energie, které si vybíráme opět vyzařujeme, a to nejen tím, jak vypadáme, ale i tím, jakou kvalitu představuje náš hlas. Z hlasu je možné okamžitě poznat, v jakém stavu je duše i tělo. I z tohoto důvodu je možné, aby nevidomý navázal nejužší kontakt s člověkem i zvířetem. Pokud zpíváme či mluvíme ze čtvrté-srdeční čakry, jsme pro všechno živé i neživé nejpříjemnějšími nositeli energií. Pěvci, kteří neumí otevřít toto energetické centrum, mají ostrý, nepříjemný hlas. Hlas z šesté čakry i v mluvním projevu je nepříjemný. Používá ho ten, kdo je v daném okamžiku direktivní, nepřátelský, ale také agresivní, fanatický, též neschopen zpracovat strach a nejistotu.Takový hlas bývá v mnoha ohledech iritující. Vlastní sebekontrolou i posloucháním druhých si každý může ověřit, jak zní hlas, když jsme podráždění, hádaví, nesmiřitelní a jinak negativní. Naopak ti , kdo nás hladí svým hlasem, dávají současně informaci o tom, že jsou vyrovnaní, láskyplní, empaticky vyladění. Je mnoho cest, které směřují k harmonizaci, a tím i ke zkvalitnění hlasového projevu. Je ovšem také hodně cest, které vedou do pekel. Ve své praxi jsem se ne náhodou setkávala převážně s klienty, kteří potřebovali nějakou hlubší pomoc, než metodické rady z učebnic zpěvu. Pokud chce člověk najít tu správnou cestu, musí začít u sebepoznání. Na jednom semináři řekl klavírista Ivan Moravec:“Každý z nás je v podstatě nejvíce autodidakt.“ Jedině my sami víme, co je pro nás dobré. Pouze jsme zahlceni přemírou informací, které jsou v celistvosti pouze bludištěm. Jedině návrat k sobě, k vlastnímu Já, je počátek cesty, na níž potkáme ty lidi, informace, léky i metodické pokyny šité na míru. Chce to však bezpodmínečně se vzdát fanatizmu, závisti, sebelítosti, závislosti pokrytectví a jiných negací, zamlžujících vidění. Vidění vnitřní, které oslavuje světlo. Teprve pak se stane člověk nositelem hlasu, který toto světlo posílá druhým.

listopad 2011