 |
Místo, které zvoní Ležela jsem na ne zcela prohřáté zemi a mladá tráva mne šimrala v zátylku. Nad hlavou mi visela jabloňová větev obsypaná spoustou květů. Bělostné kvítky mi závratně modrém pozadí oblohy před očima splývaly a vytvářely křehce nadýchaný oblak podobný závoji nevěsty. Hleděla jsem na tu oslňující kompozici se zatajeným dechem, jako kdybych stála před vzácným originálem v obrazárně nebo jako bych byla přítomna zázraku. Ryla jsem do paměti každý obrazový i pocitový detail výjevu, houpajícího se nad mým obličejem, protože jsem věděla, že je to poslední jabloňová větev, která mi dopřává účastnit se té jedinečné chvíle jejího rozpuku. I nebe toho dne bylo hluboké jako nikdy před tím. Zvalo mne výš a výš, a já jsem v nekonečné klenbě modři začala pozvolna rozpouštět svůj stesk. Děkovala jsem jabloni i obloze, že namíchaly právě pro mne, pro ten jedinečný okamžik, tak zářivé barvy, keré nelze nikdy zapomenout.
Moje zesláblé oči přijímaly detail větve s průhledem na nebe s pokorou a vděčností. Předávaly zrakovou informaci paměti s prosbou, aby navždy zdokumentovala ten výjev. Květinový oblak plující v závratné modři mi zůstal od té chvíle jako zástava pro chvíle hořkosti a tmy, do nichž jsem přivolávala jaro. To jaro, kdy jsem naposledy vstřebávala zrakem úžas, něhu a závrať. Myslela jsem při tom intenzivně na drobnou ruku čtyřleté Lucie, která se učila přibližovat věci, květiny a stromy k dlani mojí. Naše spojené prsty četly namísto zraku barevná poselství okolního světa, jenž se postupně vytrácel z dosahu mého zorného pole. Vnímavá ručka mé dcery se stala zakrátko hmatovým ukazatelem všeho, k čemu se nevidoucí potřebuje čas od času přiblížit. Vodila mne a já jsem naslouchala. Ta místa, kterými jsme procházely, zvonila. Moje malá Lucie mne mnohokrát po měm oslepnutí přivedla k místům, která měla kdesi ukrytou jemnou zvonkohru a společně jsme jí naslouchaly. A tak se občas vrátím, položím se na jarní trávu a nechávám si rozvlnit srdce vzpomínkou na něžnou vibraci dětské ruky. Za zavřenými víčky vidím jabloňovou větev prorůstající osvobozující modří, cítím její vůni a slyším hlas, který říká: "Netrap se. Všechno je, jak má být. Poděkuj jabloni, nebi i dětské ruce, která tě provází k místům, v nichž tě čekají důvěrně známé zvonky tvého životního příběhu."Klobouky Bílá hůl mě špatně vedla, neposlouchala. Levou rukou jsem se přidržovala zdi starého domu. Špína z jeho praskající omítky spolu s pachem nevětraných sklepů prosakovala středem mé dlaně a paží stékala až do strachem zauzlovaného žaludku. Neslyšela jsem kolem sebe kroky lidí, ulice byla zřejmě prázdná. Jediným svědkem mé potácivé chůze byl starý, lhostejný, leč v této chvíli pro mě nezbytně důležitý dům.
Na chvíli jsem se zastavila, abych uvolnila svalové napětí v těle. A tu jsem spatřila sebe samu ve stejné pozici, s bílou holí, s rukou šmátrající kolem zaprášeného zdiva, ale s hlavou ozdobenou širokým módním kloboukem s bohatě aranžovanou stuhou. Zjevně doznívala ve mě nostalgie z předešlého dne, kdy jsem neúprosně zklikvidovala několik elegantních klobouků z let mého studentského mládí. Neztratily sice nic ze své excentrické působivosti a jejich tvar dokonce opět odpovídal nově nastoupenému módnímu trendu. Usoudila jsem však jednoznačně, že modelové exhibice tohoto druhu budou pro mne nadále zcela nepřijatelné. Je jistě půvabné a roztomilé sledovat mladou elegantní ženu, soupeřící s větrem o svůj klobouk. Ještě zábavnější je, když se za ním s uzarděním rozběhne prudce do středu silnice a je skvělé, když jí ho muž musí jemně sundat z hlavy, aby ji mohl políbit ...
Tento krátký film jsem si zopakovala v okamžiku, kdy jsem cpala své milované klobouky do krabice, která posléze putovala do kontejneru před domem. Ano, bylo by to jistě nesmírně komické, kdybych teď, na této ulici u zaprášeného smradlavého domu šermovala s bílou holí a na hlavě mi seděl kterýkoliv z mých modelových klobouků.
Vykročila jsem opět pomalu a ucítila na pokožce dlaně levé ruky škrábavou, nepříjemnou omítku. Hlava se mi posunula do ostražitého předklonu a žaludkem projelo staré známé zazvonění strachu. Torza mých vzpomínek se rozplynula v soustředění na jediný cíl - dostat se domů.
O pět let později jsem otevřela dveře dirigentského salonku Obecního domu v Praze, pár minut před generální zkouškou Mahlerových písní "O mrtvých dětech".
"Máte nádherný klobouk, Aničko!" řekl pan dirigent.