DÍRY V PRŮBĚŽNOSTI

(Dny bez odpovědí 2013-2014)

Pátek

Všichni odjeli. Polkla jsem nasucho a rychle jsem navlékla Britě postroj a obojek. Proti slunci. V bezvětří a sílícím dopoledním horku. Na sobě jasně žluté tričko s nabíranými rukávky, jako bych byla mladá dívka. Nejsem. Jsem. V šíři poznání nejsem. V dychtivosti, s níž spěchám, jsem. Jdu pomalu, mírně, abych každý krok zvědomila jako rychlé a silné přibližování. Prodlužuji čas. Čas není. Čas je. Vnitřní zrak registruje číslice 12-21 rovná se 3. Kabalistické zadání, vyčtené vědmou z mojí aury. Pracuji s ním a pozvolna vyciťuji, jak součty popisují stav věcí, které mám přijmout coby optimum. Přijetí je zahrnout v trojjedinosti zápor i klad, protože obojí je totéž. Nedosažitelné je už dosaženo, dosažené je už minulostí, tedy už je opět nedosažitelným. Zůstává Láska-Bůh. A v Ní - v Něm je všechno. I Ty, vzdálený, nedosažitelný a přece už jaksi cele prožitý-uskutečněný ve mně, vysátý na dno z hmotné podstaty do subtilního Nepřítomna-Přítomna. Proti slunci, v bezvětří, v sílícím žáru. Rozprostírám Tě do okolí. Otvírám zámek v hrudi, vypouštím stesk. Vypouštím oddělenost do neoddělenosti. Prozáření. Dělím se, obdarovávám okolní svět, šířím vděčnost a úplnost. Jsem. Naplno. Úplně. Jsi. V mé úplnosti. Naplno, živě zpřítomnělý. Zvědomělý. Stoupání kulminuje. Kopec nabízí krátké zastavení. Oblouk se svažuje. Slunce v zádech. Žár poledne v bodu extáze. Míjím ho. Chci zůstat v šíři podržené úplnosti. V objetí. V Tobě, v Lásce, v Bohu. A zase v Tobě, v žití, v tělech, ve fázi tohoto ohraničeného i bez hranic určeného tady a teď. Slunce stále v zádech. Vdechuji dálce z úst do úst oživení. Nepouštím Tě. Ležím na Tobě, zavalena tíhou Tvých obsahů. Nadlehčena fascinací. Scházím stále níže. V obrovském oblouku prožitého jsem jediným bodem. Vším. Ničím. A přece vším. Vším o něco víc, i když ještě nejsem Bůh, jen žena. Schody do podkroví. Svlékám žluté tričko, tělo je ještě v slunci. Ještě.

Sobota

Chci změnu. Mažu zahlcení. Vyháním se z obrazárny noci. Obrazy se brání. Chtějí mne. Já nechci obrazy. Chci skutečnost. Sebe ve skutečnosti. Sahám dlaněmi na ramena, stehna, zadek a břicho. Není to obraz. Je to skutečnost. Ale stejně se vyháním. Obrazy mne nepouštějí. Podkroví je napěchované obrazy. Utíkám po schodech dolů. Pouštím sprchu. Reguluji se do chladna. Ještě více. Chci změnu. Skutečnost je voda a chladí. Ramena, stehna, břicho stále v zajetí obrazů. Vracím se do podkroví. V ruce lahvička s olejem. Velmi drahým. Rozprašovač dávkuje musk na ramena, stehna, břicho. Roztírám drahý olej na přítomnost. Něco nádherného si chci vzpomenout. Nevím, proč mám ráda vůni musk. Nevybavuji si. Vím však, jak by se musk snášel s obrazy. Zastavuji dlaně a chvíli čekám. Skutečnost voní z pláten obrazů. Oblékám jasně červené tričko potištěné černými motivy květin. Obvyklý hmat spouští přehrávač s písněmi Händela. Nevím, odkud je ta hudba, nemohu si vzpomenout. Ale znám důvěrně její důvěrnost. Jsem s ní odjakživa. Odjakživa v důvěrném tanci. Podkroví voní muskem a tančí. Radost je vyřešený úkol. Radost je změna. Prolínám se s radostí, skutečností a obrazy. Splývám s Händelem. Stále nevím, odkud znám musk, Händela a účinky důvěrností. Všechno je z pradávna. Jako by to bylo včera, dnes, nyní. Všechny časové úrovně tančí v mém podkroví Händela. Obrazy jsou v pohybu. Přestávám se vyhánět. Dívám se na jeden detail. Hlava v životní velikosti. Tvoje. V životní neskutečnosti. Sladce, tiše. Süsse, stille. Zpívám si ta dvě slova s Händelem. Hlava bez hnutí a vůně. Já v pohybu a s muskem na stehnech, ramenou a dlaních. Zvedám ruce a přetřu obraz. Rty se lehce pohnuly. Dotyky. Süsse, stille. Jsem opět vězněna. Obraz mne nepouští. Přijímám to. Už nechci změnu.

Neděle

Už vím, nemusím věřit. Kdo věří, neví. Kdo ví, okusil. Kdo věří čeká, až okusí. Už držím v buňkách informaci. Otisk toho VÍM žije každá moje buňka. S každou sekundou je to VÍM starší. Stárne se mnou. A se mnou umře. Vezmu si s sebou to VÍM tam, o čem zatím jen věřím ve svých dotazech. Bez odpovědí ale nejsem. Za sekundami VÍM jsou odpovědi. Jsou mým stříbrem na pochybnostech. A zlatem na úzkostech. Také platinou na beznaději. Znaky toho uvědomění, toho VÍM, drží všechny buňky pohromadě, aby se nedrobil mozek na nezodpovězené otázky. Aby se nezastavovalo srdce před tou horou, stojící mezi VĚŘÍM a VÍM. Oblékám si hedvábné kimono, jsem v zajetí kobaltové modři. Dívám se do její neprostupnosti a jdu si naproti. Nekonečně prahnu po její sytosti. Sytím se královskou modří a posílám se nad vrchol VÍM. Zůstávám jen celistvým obsahem nad hmotou. Zlatavé třásně otázek se jemně chvějí kolem celistvého obsahu barvy paví modři. Už se nedívám na nic. Už jsem navnímaná, nasycená. Královsky bohatá. Vzpomínám na spojení mé dlaně s tvojí kdysi v pradávnu. Je tohle snad dotaz? Sonda dotýkání je vždycky dotaz. Ano, je to soubor dotazů, soubor touhy po hmatatelnosti. Ale nyní jde jen o pravěk. I když to bylo před týdnem. A najednou VÍM. Přes dlaně si přibližujeme otázky a rozhlazujeme je po tělech svých nenasycených buněk. Rozhlazujeme se, abychom si vmasírovali celistvost. Abychom nasytili nekonečnost modří pavích per. Abychom v ní nekonečně tonuli v celistvosti bez tvaru, bez dotazů, bez úsilí, bez podmínek, bez defektů, bez oděvů, bez čekání na významy slov. Už VÍM, že není někdy, ani nikdy. Už VÍM, že celistvost je státnost lásky. Stát - je být vzpřímenou pochodní svobodného VÍM. Už vím, co říkaly naše dlaně. I to, že NAVŽDY už bylo. A také bude.

LOK VZDUCHU

Bude se mu lépe dýchat, řekla vědma. Zavřela jsem opět oči. Spojuje vás ta ležatá osmička, rozumíš? Střed té osmičky. Tak už není třeba něco svazovat. Nedělej ten uzel, nesvazuj vás tou stuhou. Rozvaž tu obrovskou mašli a osvoboď sebe i jeho. Je to teď velmi důležité. Je třeba osvobodit toho motýla. Dívám se do svého středu, do mnohonásobně zvětšeného srdečního prostoru a snažím se místo obrovské rudé mašle vyčarovat krásného barevného motýla. Už už neviditelně vibruje, startuje, skoro průsvitná křídla naznačují, v jak širokém poli působí jejich akční rádius. Mysl se snaží zafixovat nějaký výraz, slovo coby pomůcku, coby směr, kterým se mám vydat. Je to osvobozuji, ptám se? Vypouštím? Nebo nezávislost, coby potvrzení oboustranné svobody? Ano, přitakává vědma. Srdce vždycky potřebuje svobodu, aby se mohlo naplnit novými programy. Do svázaného už se nic nevloží. Brečím. Dívám se na to místo v centru srdce a motýl je pryč. Zase ta rudá obrovská mašle s utaženým uzlem. Brečím nahlas. Bojím se toho rozhodnutí. Nechci oddělenost v srdci. Chci to zjednodušit, ale velmi dobře tuším, že jednoduché je právě to, co tak komplikuji. To, čeho se bojím. Co se zdráhám udělat. Svoboda je náhle v mé představě jako ohromné prázdné místo, kde je pravděpodobnost úplné ztráty sebe i tebe skoro stoprocentní. Brečím hlasitě a ve zúženém hrudníku cítím uzel. A vědma tiše opakuje. Bude se mu lépe dýchat. Přestávám brečet. Nadechnu se. Ještě, ještě, hlouběji. Vypouštím motýla z území srdce. Rychle zavírám oči. Dotýká se mne cosi průsvitného. Otvírám oči. Na hřbetu mojí ruky dosedl barevný motýl. Opět zatajuji dech. Oslovuje mě. Je to on. Motýl mojí závislosti.

Chci se vrátit. Listuji zpátky v památníku. Záznamy vyskakují jeden za druhým. Všechno se opakuje. A současně je všechno stojaté, ne-li mrtvé. Na jednom listu nehmotného památníku je usušená miniatura. Drobná kompozice prvních jarních kytek. Barvy jsou bledé, kompozice plochá. Hrozí rozpadnutí. Opatrně obracím list a vnucuji myšlenkou neživé hmotě sílu přítomnosti. Co bylo, bylo, směje se vylisovaná minulost. Vím, že ji nevrátím život. A přesto stále potřebuji porovnávat ty barvy se škálami současnosti. Potkávám se proměněná. Přítomností nebo minulostí? Je pravdivější to, co má pevnější konturu? Co si lépe pamatuje moje představivost? Je tohle jaro více jarní, než to tehdy? Jsi vzdálenější nebo bližší? Je zkušenost mladá nebo stará? A jak moc je tvoje mým a moje tvým, je jen beztvará kompozice. Ani usušená, ani barevná. Aranžuji ty prchavé odstíny v mlze nutkavého čehosi, nemohu se na to podívat, sáhnout si, ani to zničit. A tak se vracím k podstatě a dýchám.

Zastavení u jasmínu

Piju jasmínový čaj. Vysokofrekvenční energie jasmínu mi připomínají nějaký dávný úžas. Archetyp, co odděluje extatické nahlédnutí do ryzosti od průměrnosti vůně v osvěžovači vzduchu. Průměrnost je jako lapač pachů v kuličce na WC. Jako umělá kytka plazící se nesmyslně po nábytku, aby uspokojila na zlomek vteřiny aspoň oko. Úžas neprobíhá ve zlomku vteřiny. Potřebuje čas, a proto musíme ustrnout. U jasmínu obzvlášť, protože nikdy nekvete dlouho. Teď zase zrovna začínají pučet ty vysílače extází a já nejsem u toho. Ležím v posteli a alespoň usrkávám jasmínový detail v zeleném čaji. Rozpomínám se. Pořád znovu a znovu. Každý rok od těch dávných dob, kdy jsem ještě nevěděla nic o průměrnosti a ryzosti. Protože jsem žila přítomností úžasu. Protože jsem jenom cítila. Protože jsem byla dítě. Šla jsem v houfu dětí v podvečerním slunci vedle matky a dalších několika žen z horské vesnice. Nesly vysoké konve na vodu a klábosily. A najednou začaly ty zvláštní děje kdesi mimo tělo jako by mě cosi volalo. Z ohromné dálky, výšky, odkudsi, kam bych najednou hrozně chtěla. Prašnou pěšinu lemují jasmínové keře, běloba září jiskřivě v zeleni. Dlouhé metry ještě více prodlužují ty stuhy vůní natažené nad keři. Vysokofrekvenční energie vibrují a přibližují užaslé nebe. Jen vzlétnout. A najednou zase. Stojím strnule u vzrostlého stromu. Stojím sama. Jsem stará a dívám se se zavřenýma očima. Žasnu opět, ale jinak. Už vím, jaký je rozdíl mezi průměrností a ryzostí. Vím, co je náhražka a co originál. Co je studna a co vodovod. Co touha a co frustrace. Vím, kolik stojí čas a kolik úsilí, aby se ušlo pár desítek metrů. A také vím, proč jedna kapka ryzí esence jasmínu je někdy víc, než … Než co? Všechno, co je průměrné, snadno definovatelné a snadno dostupné.

Věneček

Ještě slyším tvůj dech. Chvílemi nic, to když si nestačím všimnout, že jsi kousek poodešla. A pak zase jen lehounký povzdech a vím, že jsi opět blízko. Ještě čtyři hodiny. Jsme obě v slunci a v tichu. Mám zavřené oči a pletu vnitřním zrakem věneček z polního kvítí. Takový holčičí, pro princezny. Vím přece, že se ti to líbí. A kromě toho ti moc sluší. Protože už jsem ti vyzkoušela mnoho různých květinových věnečků a vždycky jsi byla spokojená a také krásná. Snažím se nevzpomínat. Slíbila jsem ti, že si dnešní den užijeme. Tak plním slib a ty jsi tichounká a jako vždy děláš to, co chci já. Jen u svahu v zahradě trochu váháš. Ano, vím. Bolí to. Každé stoupání trochu bolí. Ale za chvíli tě opět slyším. Jsi statečná a oddaná. A zase dolů. Okolo nepravidelných schodů se zubatými, špatně opracovanými hranami. To ti jde lépe. Jdeš trávníkem v těsné blízkosti a střežíš mou chůzi. Je velmi nejistá. Ale ta tvoje také. Doprovázíš mne až před hlavní vchod, usrkneš z misky teplající vodu a olízneš mi konečky prstů levé ruky, kterou natahuji před sebe, abys věděla, že tě volám, když už neslyšíš. Vcházíš do chodby. Je tam chládek a tvůj pelíšek. Vím, že jsi přišla vyzkoušet ten věneček. Ještě tři a půl hodiny. A pak ti ho položím na hlavu. Na tu hedvábnou, líbeznou sochu, ještě teplou, plnou dříve sdělených obsahů, dříve předané něhy, trpělivosti a moudrosti. Vstávám a jdu ti vyměnit vodu v misce. A pak půjdu hledat na svahu ty kytky, zatímco ty si ve stínu na pelíšku připravíš pozici pro poslední nádech s mými dlaněmi na své stářím postříbřené hlavě. A pro spoustu poděkování tobě i Stvořiteli za tvou stálou všudypřítomnost, drahá Brito. Zaječov 11. května 2015, 17:00

Vem si prášek

Hlas mé kamarádky v telefonu se potáhl matem úzkosti. Jeho energie je na základních úrovních. Takových, které dovolují už jen to, aby člověk v podvečerních hodinách ještě racionálně nakoupil v supermarketu nákup do pětistovky, nezapomněl na toaletní papír a sedmičku červeného. Ne, nemám čas, říká kamarádka. Bohužel. Ani v sobotu. Ani v neděli. Já vlastně vůbec nemám čas. A kromě toho jsem úplně vedle z té situace ve světě. A vůbec. Budu si muset nechat napsat prášky. Říkám na to něco, co nyní říkám dost často různým kamarádkám, různým lidem, kteří říkají stejné či dost podobné věci, jako ta v telefonu. Hovořím o nepoučitelnosti lidstva. O nutnosti rozpomenout se na ty podstatné věci, které už tolikrát proběhly napříč lidským vědomím. Hovořím o tom, jak kdysi jeden židovský táta říkal plačícím dětem a ženě, když pro něho přišlo gestapo: “V klidu je síla”. Ale po chvíli samomluvy se ve sluchátku opět ozve úzkostí zakalená vůle. “Já to všechno vím. Ale to nepomůže.” Loučím se. Jdu k sobě. Do svého klidu, do svých emočních pásem bouřlivého nesouhlasu s lidstvím, které se opět rozpomnělo jen na nějaké ostnaté ploty a velkokapacitní tábory pro lidi, kteří něčím vadí. Je už zase pár desetiletí pryč, to, co vadí je novější, trochu jinak to vypadá pro oko, trochu jinak se vybarvují představy o tom, jak by nyní vypadal ten pochod vítězů, lépe řečeno - přeživších. Moje rozvlněná krajina hovoru posledních měsíců a týdnů dostává povel. “V klidu je síla”. Nikdo se o tebe nepostará, nikdo ti nedaruje kus své poslední naděje a síly. Nikdo nebude utíkat. Nebude kam. Už teď není kam. Všichni už začínají chápat, že příliš dlouho snili. A zatím, co každý sám v sobě snil, svět se začal točit nějakým novým způsobem. Proti lidství. Proti lásce, proti přírodě i proti životu samému. Probouzení je kruté, pokud už člověk pochopí, že opravdu nemůže zpět do svého snu. Ale my - lidstvo - máme přece jen něco, co tady dříve nebylo. Prášky. Prášky třetí generace či co. Máme tuny prášků, hodně dobře vymyšlených na to, aby se do mozku přepravila radost z života, i když ve skutečné realitě ji sami nikde nejsme schopni najít, vidět, cítit. Šetříme chabé zbytky svých iluzí a špatně se nám doufá. Špatně se dýchá. Nemáme totiž čas se zastavit a obejmout se. Ani sebe sama. Ani strom. Ani hvězdy svým pohledem. Oči jsou unavené z počítačů. Zavírají se dřív, než stačíš říct Amen. Protože zabere další prášek. Ten, který nás chvála chemii vrátí zpět do snu.

Banán, prosím

“Není tam nic. Jen matrace, někdy cosi jako postel. Jinak nic. A ti dva - on bez ponožek, ona v šestém měsíci - tam měli igelitku. Prázdnou.” Lucie popisuje jednu ze stovek kójí vytvořených na stadiónu z umělohmotných konstrukcí, v nichž uléhají uprchlíci, kterým se podařilo dorazit až sem, do ráje, v němž civilizovaná Evropa dělí odpad a vyhazuje denně tuny nespotřebovaného jídla v igelitkách i bez nich, jen tak, kamsi, jen aby to nesmrdělo. A pak se mi hlava zastaví v okamžiku, kdy téměř omdlévající arabská nemocná žena v očekávání prvního dítěte bere od mojí dcery banán. V čekárně gynekoložky, která nemá ráda uprchlíky a nechává vyčerpanou Syřanku schválně dvě hodiny čekat, až vyřídí své dlouho objednané, dobře nalíčené a navoněné klientky. Ty, které mlčky čtou své dámské časopisy anebo stejně mlčky sledují, jak Arabka s rozšířenými zornicemi natahuje ruku s banánem ke všem ženám v čekárně a pohledem říká, že se chce rozdělit. Jediná moje dcera přijímá sousto. Jediná chápe, co v té chvíli nejvíce potřebuje člověk v situaci, kdy nemá nic, než prázdnou igelitku a úzkost, že už nemusí být nikým vnímán jako člověk.

Vernisáž

V představách mnohých je moje existence nejasně uspořádaná za stěnou, do níž se nedá bouchnout pěstí. Není možné ji ani rozmetat dynamitem či jinou účinnou zbraní hromadného ničení. Je totiž nehmotná. Vymysleli ji rozumem lidé, když zapomněli, že Jsem je základ jejich skutečné existence a začali si vyrábět důkazy pro tvrzení, že Nejsem. Nejdříve postavili zeď, a pak začali u ní usilovně plakat, vždy u té svojí, vlastním rozumem postavené, a přece nenáviděné a proklínané. Žalují se na to, že jsou obehnáni zdí a podvedeni, neboť Nejsem je nechce vyslyšet. To za všechno odpovědné Nejsem nechce přenést jejich těla do jiných, důstojnějších a pravdivějších míst, v nichž by mohli nazřít bez trápení, bolestí a zmaru opět plně a radostně své Jsem. A tak jim zůstalo Jsem jen jako symbol. Přibližují se k sochám, k obrazům, nacpávají své Jsem do slov, začínajících velkými písmeny, ale posléze se ztrácejících v labyrintech vět, jejichž hlomoz překrývá vlastní významy. A Já ze své neohraničenosti pozoruji, jak lidé, národy, civilizace v potu tváří staví nepřetržitě neviditelné zdi. Přibývají nové a nové, a v jejich ohraničení se každé pokolení snaží zaútočit na jejich neprostupnost. V ghettech těchto zdí staví obří sochy ze zlata či kamene, zdobí drahokamy a velkolepými obrazy svatostánky, na jejichž dlažbách začínají i končí svatá předsevzetí. Sleduji, jak zástupy klečí před kříži, na nichž visí zubožený člověk s trnovou korunou, kterého sami ukřižovali. Bijí se do prsou a hovoří o vině, své velké vině. A mezi sochou na kříži a Jsem vyrůstají lesy nových ukřižovaných za stěnami lidsky urputného Nejsem. Obcházejí své vlastní zdi a na svých krátkých zastaveních se snaží obnovit ztrátu paměti. A v občasném záblesku jejích hluboko zasunutých fragmentů jim vypadne ze srdce k unaveným nohám do kaluže slz neslyšné Jsem. Jejich mysl je však unavenější, než jejich nohy. Mysl usilovně sleduje cíl, na jehož konci hledá odpověď na otázku „Proč?“. Ale Jsem není na konci procesí rozumu a už vůbec ne únavy. A tak zůstávám Já-Jsem nepotkané, překročené, plovoucí v kalužích slz. A opět věčně hledané, a přece bez přestání přítomné. Jsem trvale přítomným vnějším záměrem. Rozsvěcuji lustry v galerii, do jejichž expozicí zalétá člověk ve snu. Moje galerije je bez zdí a oken. Čekám bez nároků a podmínek na své návštěvníky a pozoruji, zda si dovolí spojit svůj vnitřní záměr s tím či oním obrazem, čekajícím v mé unikátní galerii na to, až vztáhnou ruku se slovy „Vybral jsem si“.. . Neměnné Jsem v nesčetných variantách vnitřní obraznosti, kterou tvoří srdce a reviduje mysl, je to, co stále nabízím na vzdory tomu, že bývám tak často zaměňován se záměrem Nejsem. Avšak Nejsem je jen opozicí, k níž se utíká mozek na konci svého neúspěšného dotazování se „Proč“. Jsem vnějším záměrem, světlem, které se samo rozsvěcuje, sochou, která se sama staví i rozpadá, křížem, který snese ukřižování i pohanu, obrazem, jehož barvy zůstávají, i když je spálen, knihou, jejíž výpověď nemusí být čtena. Jsem stálou tvůrčí rezonancí galerie snů, v níž každý může užasnout nad lehkostí, s níž lze dosáhnout procitnutí. Teprve pak bývám ztotožněné Jsem. Prostupuji náhle zdmi, zbudovanými v křiku, zmatku a běsnění. V chvění smrtelných strachů připomínám řád věčnosti, princip vyrovnávání, nalézání a rozsvěcování. V tichu a rozpuštěném Nejsem se nabízím Já, vnější záměr, galerista a nehybný hybatel přibližování i odklánění, hledání i ztrácení, vybírání i odmítání. Nehybně, stále a pro všechno, čím jsem jednou provždy naplnil prázdno, Já-Jsem.

25.11.2012

Podzim

Někdy se zdá, že život, který snášíme ve své fyzické ohraničenosti, nabízí více utrpení než dobra. Bolest všeho druhu nám je toho dostatečným důkazem. V bolesti přicházíme na svět, s bolestí a utrpením jsme kontaktováni na každém kroku vlastním i jiných. A přesto jsou chvíle, kdy se dostáváme napříč bolestmi k jistému poznání sounáležitosti s dobrem. Je v nás samotných, v našich i cizích bližních, ve zvířatech, ptácích, stromech. V každém stéblu trávy, ležícím balvanu, v proudění vzduchu, dešti v řece, v barevném krasohledu oblohy. Jsme posilováni vědomím, že Stvoření řídí tep, v němž jsme začleněni coby jedna z nekonečných součástek orloje věčnosti. Vydechujeme den a noc, slunce a měsíc v nás ladí energie, proměny našeho přesahu jsou kontinuálním dialogem s individuálním vědomím tvůrčí dílnou, na níž se smíme-tedy můžeme tvůrčím způsobem podílet. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je dovolit vlastnímu Já, aby mohlo být slyšeno. A slyšeno může být, ztišíme-li svůj vnitřní prostor,zahlcený výkřiky ega. Je třeba se zastavit, vystoupit z těsného krunýře svých falešných zakořenění. Pozvednout hlavu nad plot vyprahlé zahrady osobních stížností, obviňování, zatrpklosti a zášti. Pozvednout vlastního génia nad hmotnou bídu těla. Když dovolíme, aby se mohla anténa naší duše vysunout, zjistíme, kolik neuvěřitelně bohatých programů vysílá Universum exkluzivně pro nás. Jakmile jsme na příjmu, jsme vědomou součástí, vědomým spoluaktérem i vědomým tvůrcem obecného zázraku. Jsme sjednoceni ve Stvoření a najednou si ohmatáváme sílu přítomného okamžiku, jedinečnost svého významu i bezpodmínečnost zkušeností, jež nás zkrze bolesti přivedly zpět k sobě. Zpět k svému vyššímu Já, zpět do neohraničenosti, zpět na dráhu nekončícího květenství dobra a lásky.